Záchranný archeologický výzkum na náměstí v Novém Městě na Moravě přinesl doklady o lidské činnosti sahající přinejmenším do 14. století. Odkryté archeologické situace jasně prokazují intenzivní využívání zkoumaného prostoru od 14. století po současnost.

Do úrovně podloží byl zahlouben objekt interpretovaný jako vyhloubený základ pro lehkou dřevěnou konstrukci. Takovéto sídlištní objekty bývaly na parcelách budoucích náměstí běžně stavěné jako lokační provizoria (např. Vařeka 2002). Pro úplnost dodávám, že situace byla zachycena ve výkopu, uvedenou domněnku nelze potvrdit bez plošného archeologického výzkumu.
Že v prostoru náměstí stály i kamenné stavby dokládá nález kamenné konstrukce z lomového kamene, u které jako pojivo byla použita hlína. Šířka zdi je 0,4m v orientaci JZ–SV. Zeď překrývala destrukční vrstva obsahující nálezy datované do 15. století, což nám datuje i zánikový horizont této konstrukce. Ve střední části zkoumané plochy nasedala na identifikované podloží okrové barvy, šedohnědé kulturní souvrství mocné až 0,5 m obsahující nálezy datované do rozmezí 14. a 16. století. Vznik kulturního souvrství je přímým důsledkem nakládání odpadu ve vrcholném středověku.

Mnohé nepřímé doklady svědčící o neuspokojivém zacházení s odpadem pocházejí ze zpráv o městském prostředí. Např. Petr Žitavský píše ve Zbraslavské kronice o hladomoru z roku 1282: „…Když tehdy byl chudým odpírán vstup do pražských domů a nebyli přijímáni ani na nocleh pro krádeže, jichž se dopouštěli, líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla a tuhost mrazu do hnoje, který byl vyhazován z koníren na ulice…“ O tom, že ani přímo před okny honosné radnice na Starém Městě pražském nebyla situace lepší, svědčí zpráva o zavraždění Jana Želivského z roku 1422. Uvádí se, že přítel Želivského „…naleznuv hlavu kněze Janovu, vyběhl s ní na hromadu hnojovú a jal se ji lidu ukazovat…“ Ke zlepšení situace zřídila staroměstská rada statut „magister pavimentationis“ (mistr výdlažby), jehož úkolem bylo dohlížet na průjezdnost ulic a na to, aby měšťané vyváželi odpadky za hradby (Pokorný 1999).

V prostoru zkoumané části náměstí byly identifikovány konstrukce (dlažeb), které lze rozdělit do dvou technologicky a chronologicky odlišných skupin. První, chronologicky starší, štětová konstrukce, se skládá z kamenů nepravidelné velikosti bez pravidelného uspořádání. Její vznik datujeme do 16. až 17. století, jedná se o nejstarší identifikovanou úroveň upraveného veřejného prostoru ve městě. Druhá, štětová dlažba, se skládá z lomového kamene pravidelného uspořádání, podle nálezů (především mincí) můžeme výstavbu datovat na přelom 18. a 19. století.
V liniovém výkopu se podařilo zachytit okraj hřbitova ve vzdálenosti cca 20 m od jižní strany kostela. Projevil se prudkým zahloubením do podloží. Vzhledem k hloubce výkopů stavebních prací nebyly nalezeny žádné intaktní lidské pozůstatky. Jejich přítomnost potvrzují redeponované fragmentární nálezy z výkopů nejblíže položených pohřebnímu areálu. Kolem kostela svaté Barbory, postaveného na počátku 14. století, se nacházel pohřební areál, který zřejmě sloužil svému účelu od 14. století až do konce 18. století.

Hřbitovy byly povětšinou zakládány při kostelích, uvnitř města či vesnice. To však postupem času přinášelo zhoršující se hygienické podmínky. Vymezený prostor hřbitova se časem logicky zaplnil, občas ještě zahlcen dalšími mrtvými těly, která nebylo kam pohřbívat. Dělo se tak hlavně v časech epidemií (mor, cholera, černý kašel , atd.). V 16. století se kvůli těmto problémům začíná uvažovat o přemístění hřbitovů. Když tedy v roce 1785 vychází nařízení o zrušení hřbitovů uvnitř zástavby a nařizuje jejich přesunutí za hranice měst a vesnic, není to pro některé překvapením, ani novinkou. (To se týká i zákazu nadále používat hrobky v klášterech a kostelích zákaz pohřbívání v chrámových kryptách vydal císař Josef II. o tři roky dříve, 21. 3. 1782). Další dekret, který se setkal s velkou vlnou nesouhlasu, byl z roku 1784 a pojednával o zrušení jakýchkoliv okázalostí při pohřbu. Nebožtík se nepohřbíval v rakvi, ale pouze v pytli, přičemž byl k hrobu dovezen v dřevěné, tzv.“vysýpací“ truhle, kterou každá fara musela vlastnit, a to hned v několika velikostech. Proti tomuto nařízení však lidé mocně protestovali, protože se jim zdálo nedůstojné a odporné. Josef II. tento zákaz počátkem roku 1785 zrušil (Flajžíková 2007).

Na základě těchto nálezů (celkem nalezeno a evidováno 2 542 ks archeologických artefaktů) lze předpokládat, že jsou v okolí plochy výzkumu zachovány neporušené archeologické situace. V případě dalších zásahů do terénu je proto potřeba počítat se záchranným výzkumem vyplývajícím z výše uvedených zákonů o ochraně kulturního dědictví.

Zdroj:

• Pokorný, P. 1999: Svědectví smetišť, stok a jímek, Středověké město očima přírodovědce in Vesmír 78, 136, 1999/3.
• Flajžíková, V. 2007: Proměny náhrobku v českých zemích v letech 1750 1850, Bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, Brno.
• Bařinka, J. – Hušták, P. 2015: Záchranný archeologický výzkum „Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí: úprava horní části“ k. ú. Nové Město na Moravě, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.
• Vařeka, P. 2002: Zahloubené stavby v českých městech vrcholného středověku – zemnice nebo suterény nenalezených nadzemních domů. In Archeologie nenalézaného. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. s. 252–286.