Záchranný archeologický výzkum proběhl v letních měsících 2014, na Náměstí Republiky ve Žďáru nad Sázavou, kde byly na ploše náměstí prozkoumány objekty bývalého Špalíčku a Pivovaru. Záchranným výzkumem bylo získáno přes 33 000 ks archeologických nálezů, největší podíl nálezů tvoří části keramických nádob, dále se jedná o nálezy kostí, skla, kovových předmětů včetně mincí.

Překvapením v nálezovém souboru byly nálezy dvou opracovaných kamenných nástrojů, které datujeme do období paleolitu. Pocházejí však z vrcholně středověkých kontextů (byly tak druhotně přemístěny). Nejčetněji jsou zastoupené keramické nálezy, jež datujeme od 13. – 20. století. Nálezový soubor obsahuje též několik desítek mincí datovaných od 14. do 20. století. Poměrně ojedinělým je také nález tzv. početních peněz norimberské provenience.

Provedené analýzy se týkaly např. stavebně-historického průzkumu nalezeného pivovaru, kde se podařilo identifikovat jednotlivé výrobní fáze a technologické procesy v pivovaru, dále byly zkoumány chemické a magnetické vlastnosti cihel a malt jednotlivých konstrukcí. V jednom případě bylo provedeno i datování propáleného objektu na základě magnetické orientace vypálených hlín.

Veškeré získané informace byly převedeny do elektronické podoby a souborně shrnuty v Nálezové zprávě. Dokumentace byla prováděna pomocí snímkové fotogrammetrie, kdy je snímaná úroveň kolmé fotografie geodeticky zaměřena a následně spojena s okolními body. Byly vytvořeny celkové plány ve vysoké kvalitě, jež je možné propojit s historickou či katastrální mapou. V severní části náměstí, kde se zachovalo kulturní souvrství, byl vytvořen 3D model historických terénů.

Záchranný archeologický výzkum v roce 2014 dokládá v Horních Borech existenci archeologických situací ve zkoumaném prostoru. Výkopovými pracemi dotčená plocha přinesla doklady využití území od období raného novověku. Vrstvy obsahovaly nálezový materiál, který lze datovat do období kolem pol. 16. století. Konkrétně se jedná o zlomky běžné hrnčiny, která našla využití v každodenním provozu tehdejších domácností. Téměř shodná terénní situace byla zachycena při archeologické výzkumu v r. 2013 v sondě, která se nalézala mezi kulturním domem a domem č. p. 135. Tehdy byla pod přibližně 0,5 mocnou vrstvou kamenů nalezena keramika 16.–19. stol. Z toho usuzujeme, že souvrství zachycené ve výkopu č. 1, vznikalo až od 19. stol. Nález reziduální keramiky i přesto že není v původní poloze, podává důležitý důkaz o činnosti lidí ve sledované oblasti v 16. stol.

Kostrový hrob muže, nalezený v Dolních Borech, lze na základě nálezového materiálu klást do první poloviny 20. stol. V místní tradici je stále živý příběh, který by se mohl k tomuto pohřbu vázat. Podle něj byl na konci války v obci zastřelen německý zajatec, příslušníkem rudé armády. Obecní zpravodaj 08/2014 uvádí: „Ten den vedli ruští vojáci skupinu německých zajatců, a když procházeli obcí, nařídili místním občanům, aby dali všem napít vody. Tenhle voják si mezitím co stáli, sedl nebo lehl na mezku u plotu Kostečkových a asi usnul. Snad byl i raněný, nebo nemocný, ale viditelné to nebylo. Jak říká paní Marková, které v té době bylo 21 let: ‚Vidím ho jako dnes. Pěknej chlap to byl, silnej‘. Ruský voják ho budil, a když nevstával, zatřásl s ním, a jak ho vzal za kabát, našel vyznamenání válečný kříž za hrdinství u Stalingradu! Začal křičet, že tam mu Němci zabili celou rodinu a hned vojáka před sebou zastřelil. Potom zakřičel na všechny okolo, ať utečou a hodil na zem granát. Tím udělal díru a poručil, aby ho do ní zahrabali. ‚Tady na cestě, aby se po něm šlapalo a jezdilo, protože nic jiného si nezaslouží.‘ Místní chtěli tělo potom tajně vykopat a pohřbít na hřbitově, ale ruský voják je varoval, že se přijde přesvědčit, že ho nechali na místě. Lidé se potom radili s panem farářem Životským a on říkal, ať raději opravdu nic nepodnikají. ‚Je válka, kdo ví, co by ten ruský voják udělal‘.“

Zdroj:

• Obec Bory: http://www.bory.cz/images/stories/obecni-zpravodaj/srpen_2014-2.pdf cit. 29.4.2015
• Hušták, P. – Baier, O. 2015: Záchranný archeologický výzkum „Výstavba vodovodní sítě Bory“ na k. ú. Dolní a Horní Bory Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum na náměstí v Novém Městě na Moravě přinesl doklady o lidské činnosti sahající přinejmenším do 14. století. Odkryté archeologické situace jasně prokazují intenzivní využívání zkoumaného prostoru od 14. století po současnost.

Do úrovně podloží byl zahlouben objekt interpretovaný jako vyhloubený základ pro lehkou dřevěnou konstrukci. Takovéto sídlištní objekty bývaly na parcelách budoucích náměstí běžně stavěné jako lokační provizoria (např. Vařeka 2002). Pro úplnost dodávám, že situace byla zachycena ve výkopu, uvedenou domněnku nelze potvrdit bez plošného archeologického výzkumu.
Že v prostoru náměstí stály i kamenné stavby dokládá nález kamenné konstrukce z lomového kamene, u které jako pojivo byla použita hlína. Šířka zdi je 0,4m v orientaci JZ–SV. Zeď překrývala destrukční vrstva obsahující nálezy datované do 15. století, což nám datuje i zánikový horizont této konstrukce. Ve střední části zkoumané plochy nasedala na identifikované podloží okrové barvy, šedohnědé kulturní souvrství mocné až 0,5 m obsahující nálezy datované do rozmezí 14. a 16. století. Vznik kulturního souvrství je přímým důsledkem nakládání odpadu ve vrcholném středověku.

Mnohé nepřímé doklady svědčící o neuspokojivém zacházení s odpadem pocházejí ze zpráv o městském prostředí. Např. Petr Žitavský píše ve Zbraslavské kronice o hladomoru z roku 1282: „…Když tehdy byl chudým odpírán vstup do pražských domů a nebyli přijímáni ani na nocleh pro krádeže, jichž se dopouštěli, líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla a tuhost mrazu do hnoje, který byl vyhazován z koníren na ulice…“ O tom, že ani přímo před okny honosné radnice na Starém Městě pražském nebyla situace lepší, svědčí zpráva o zavraždění Jana Želivského z roku 1422. Uvádí se, že přítel Želivského „…naleznuv hlavu kněze Janovu, vyběhl s ní na hromadu hnojovú a jal se ji lidu ukazovat…“ Ke zlepšení situace zřídila staroměstská rada statut „magister pavimentationis“ (mistr výdlažby), jehož úkolem bylo dohlížet na průjezdnost ulic a na to, aby měšťané vyváželi odpadky za hradby (Pokorný 1999).

V prostoru zkoumané části náměstí byly identifikovány konstrukce (dlažeb), které lze rozdělit do dvou technologicky a chronologicky odlišných skupin. První, chronologicky starší, štětová konstrukce, se skládá z kamenů nepravidelné velikosti bez pravidelného uspořádání. Její vznik datujeme do 16. až 17. století, jedná se o nejstarší identifikovanou úroveň upraveného veřejného prostoru ve městě. Druhá, štětová dlažba, se skládá z lomového kamene pravidelného uspořádání, podle nálezů (především mincí) můžeme výstavbu datovat na přelom 18. a 19. století.
V liniovém výkopu se podařilo zachytit okraj hřbitova ve vzdálenosti cca 20 m od jižní strany kostela. Projevil se prudkým zahloubením do podloží. Vzhledem k hloubce výkopů stavebních prací nebyly nalezeny žádné intaktní lidské pozůstatky. Jejich přítomnost potvrzují redeponované fragmentární nálezy z výkopů nejblíže položených pohřebnímu areálu. Kolem kostela svaté Barbory, postaveného na počátku 14. století, se nacházel pohřební areál, který zřejmě sloužil svému účelu od 14. století až do konce 18. století.

Hřbitovy byly povětšinou zakládány při kostelích, uvnitř města či vesnice. To však postupem času přinášelo zhoršující se hygienické podmínky. Vymezený prostor hřbitova se časem logicky zaplnil, občas ještě zahlcen dalšími mrtvými těly, která nebylo kam pohřbívat. Dělo se tak hlavně v časech epidemií (mor, cholera, černý kašel , atd.). V 16. století se kvůli těmto problémům začíná uvažovat o přemístění hřbitovů. Když tedy v roce 1785 vychází nařízení o zrušení hřbitovů uvnitř zástavby a nařizuje jejich přesunutí za hranice měst a vesnic, není to pro některé překvapením, ani novinkou. (To se týká i zákazu nadále používat hrobky v klášterech a kostelích zákaz pohřbívání v chrámových kryptách vydal císař Josef II. o tři roky dříve, 21. 3. 1782). Další dekret, který se setkal s velkou vlnou nesouhlasu, byl z roku 1784 a pojednával o zrušení jakýchkoliv okázalostí při pohřbu. Nebožtík se nepohřbíval v rakvi, ale pouze v pytli, přičemž byl k hrobu dovezen v dřevěné, tzv.“vysýpací“ truhle, kterou každá fara musela vlastnit, a to hned v několika velikostech. Proti tomuto nařízení však lidé mocně protestovali, protože se jim zdálo nedůstojné a odporné. Josef II. tento zákaz počátkem roku 1785 zrušil (Flajžíková 2007).

Na základě těchto nálezů (celkem nalezeno a evidováno 2 542 ks archeologických artefaktů) lze předpokládat, že jsou v okolí plochy výzkumu zachovány neporušené archeologické situace. V případě dalších zásahů do terénu je proto potřeba počítat se záchranným výzkumem vyplývajícím z výše uvedených zákonů o ochraně kulturního dědictví.

Zdroj:

• Pokorný, P. 1999: Svědectví smetišť, stok a jímek, Středověké město očima přírodovědce in Vesmír 78, 136, 1999/3.
• Flajžíková, V. 2007: Proměny náhrobku v českých zemích v letech 1750 1850, Bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, Brno.
• Bařinka, J. – Hušták, P. 2015: Záchranný archeologický výzkum „Nové Město na Moravě, Vratislavovo náměstí: úprava horní části“ k. ú. Nové Město na Moravě, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.
• Vařeka, P. 2002: Zahloubené stavby v českých městech vrcholného středověku – zemnice nebo suterény nenalezených nadzemních domů. In Archeologie nenalézaného. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. s. 252–286.

 

Záchranný archeologický výzkum v k. ú. Mohelno byl vyvolán záměrem investora realizovat výstavbu polní cesty C1. Výzkum byl prováděn na stavbou ohrožených plochách v listopadu a prosinci roku 2014 na základě dohody o provedení záchranného archeologického výzkumu uzavřené mezi oprávněnou organizací Pueblo – archeologická společnost, o. p. s. a stavebníkem, Pozemkovým úřadem, s. p.

Plocha archeologického výzkumu se nachází v bývalém okrese Třebíč na katastru Městyse Mohelno. Plánovaná výstavba se týká polní cesty, která bude umístěna S od Městyse Mohelno mezi vodotečemi Skřipinského a Štenkravského potoka. Osídlení bylo koncentrováno do dvou ploch (orientačně) mezi rybníkem zvaným Chobot a Tlustý.

Záchranný archeologický výzkum v roce 2014 doložil bezprostřední osídlení zájmového území zasaženého stavbou. Byly identifikovány dvě sídelní polykulturní koncentrace z období neolitu. Z lokality pocházejí nálezy kultury s lineární keramikou, s kulturou vypíchanou a v poslední řadě kultura moravská malovaná, která je na ploše zastoupena nejčetněji.

Osídlení MMK lze vztáhnout k širšímu sídelnímu areálu, objeveným leteckou prospekcí (resp. studium ortofotomap) ing. Škrdlou v roce 2008. V roce 2009 byl proveden geofyzikální průzkum (P.
Milo), jež potvrdil existenci rondelu u Mohelna. Rondel se skládá ze dvou kruhových ohrazení o průměru 35 a 70 m (Kuča – Vokáč – Milo – Škrdla 2011).

Záchranný archeologický výzkum provedený cca 100 m od zjištěného rondelu představuje první plošnou exkavaci zřejmě nejvýznamnějšího areálu MMK na území Třebíčska. Otázkou zůstává velikost i předpokládané ohrazení komunitního areálu, zachyceného na ploše B, jež nelze bez dalšího systematického výzkumu zodpovědět.

Zdroj:

• Kuča, M. – Vokáč, M. – Milo, P. – Škrdla, P. 2011. Rondel na neolitickém sídlišti u Mohelna na jihozápadní Moravě. In Popelka, Miroslav; Šmidtová, Renata. Praehistorica XXIX. Praha: Univerzita Karlova, 213–227.
• Hušták P. 2015: Záchranný archeologický výzkum „Polní cesta C1 v k. ú. Mohelno“, parc. č. 6581 v k. ú. Mohelno, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum v areálu PČOV Miškovice byl vyvolán záměrem investora, Pražské vodohospodářské společnosti, a. s., modernizovat stávající čistírnu odpadních vod. Zájmový prostor archeologického výzkumu se nacházel na území bývalého okresu Praha-východ, v katastru obce Veleň, v severovýchodní části areálu PČOV Miškovice.

Součástí výstavba objektů nutných pro modernizaci a jejich připojení na inženýrské sítě byly rozsáhlé zemní práce, vyžadující provedení archeologického výzkumu. Výzkum byl zpočátku prováděn formou dohledu, po pozitivním zjištění archeologických situací byl na přelomu července a srpna 2014 na základě dohody o mezi oprávněnou organizací a investorem proveden plošný průzkum formou exkavace. Přímo na ploše výzkumu se prokazatelně nalézala část laténského sídliště, jelikož výkop 508 lze dle tvaru, rozměrům, orientaci, náznaku vnitřní struktury (umístěním středového kůlu pro opěru sedlové střechy) a nálezům získaným z výplně, interpretovat jako část laténské polozemnice. Chronologicky lze laténské osídlení zařadit do stupňů LT B1c až D1, tedy do čtvrtého až prvního století před Kristem. Je však možné, že se nejednalo o kontinuální osídlení, ale o více jeho prostorově oddělených fází.

Situace zjištěná odkryvem v jihozápadní části stavební je patrně převážně důsledkem deluviálních erozních procesů a lokální morfologie terénu. Bližší zkoumání souvrství vede nezbytně k závěru, že souvrství tvoří zejména druhotně přemístěné půdy. Jako o kulturní vrstvě v původní poloze se snad dá uvažovat pouze u vrstvy 105, v souvislosti s doloženým laténským osídlením (jehož jádro se zřejmě nacházelo na západ od zkoumané plochy). Široké chronologické rozpětí nálezů z velké části souvrství a současně absence zahloubených objektů v rámci prostoru plochy prozkoumané čtvercovou sítí ukazuje na přemístění půd – a s nimi i nálezů – z výše položené primární lokality. Tato lokalita byla patrně multikulturní, přičemž dle datace keramiky lze sledovat kontinuitu osídlení od mladší doby bronzové až po dobu římskou. Přítomnost zlomků keramiky datovatelných do raného středověku až novověku může naznačovat kontinuitu osídlení primární lokality až do mladších období. Ve středověku, zejména vrcholném, začala obecně výrazněji působit eroze – vlivem výrazného odlesnění a technologických změn v obdělávání půdy (srov. Dreslerová 2009). Zlomky středověké keramiky se tak mohly na původní lokalitu dostat i například při tradovaném „hnojení polí“ (viz např. Smrž – Kuna – Káčerik 2011) a následně být průběžně přemisťovány s půdou, spolu s pravěkou keramikou z výplní objektů narušených orbou či erozí.

Poloha primární lokality je nejasná, můžeme však dle reliéfu terénu předpokládat umístění kdekoli výše po svahu nad zkoumanou plochou, tedy až zhruba do trati Na Zlatém. Pravděpodobné bylo spíše umístění blíže toku Červenomlýnského potoka. S výjimkou areálu PČOV a silnice spojující Miškovice s Mírovicemi se jedná o stavební činností nedotčenou zemědělsky využívanou půdu.

Geneze zde zachyceného souvrství byla předmětem geofyzikálního a geochemického průzkumu A. Majera, který se podrobně věnoval třem řezům lokalitou, zejména řezu č. 5. Výsledkem jeho analýzy bylo především zjištění, že mocnost půdy na lokalitě kontinuálně a poklidně narůstala bez výraznějších výkyvů a současně s nárůstem docházelo k postupné degradaci půdy. Geneze půdního profilu je patrná zejména na řezu č. 5, jenž je průřezem terénem od sprašového podloží po současný povrch terénu a má mocnost 3,7 m. O proti ploše z koumané odkryvem zde byla zachycena cca 1,2 m mocná vrstva tmavé humusovité hlíny je otázkou, jde-li o původní půdní pokryv z počátku holocénu, či zda již zde došlo k nárůstu působením eroze a nakolik byla tato eroze zapříčiněna činností člověka. A. Majer rozlišil již v této vrstvě tři kulminační horizonty. Souvrství výše již lze patrně ztotožnit se situací zjištěnou na ploše A. Situaci obdobnou ploše odkryvu lze pozorovat též na řezech 7 a 8. Souvrství na řezu 9 je již poněkud odlišnější, nicméně v zásadních rysech se neliší.

Chronologicky lze rozlišit v zásadě pouze dva horizonty, oddělené stratigraficky objektem 508 (laténskou polozemnicí), a to mírně zjednodušeně „předlaténský“ a „laténský a pozdější“. (Připomínám, že nejstarší datovatelné zlomky keramiky na lokalitě pocházejí z mladší doby bronzové, viz movité nálezy a datace výše). D. Dreslerová (2009) uvádí: „J. Beneš (1995) shrnul do té doby známé doklady erozních/akumulačích pochodů z archeologických situací. Na základě popisu 18 případů došel k závěru, že zatímco v případě říčních údolí není možno zachytit pravidelné sekvence erozně akumulačích procesů, u svahové eroze je možno vyčlenit čtyři období ‚erozních vln‘. Je to pozdní eneolit, pozdní doba bronzová, konec doby římské a vrcholný středověk, protože však každá z popisovaných situací je ‚datována‘ pouze pomocí zlomků keramiky, ve vrstvách a nikoli nějakou nezávislou metodou datování vlastního sedimentu (například pomocí optické luminiscence), je stanovení těchto horizontů pouze spekulativní; je dokonce možné, že veškerá erozní aktivita je pouze středověkého stáří.“ Zde výzkum jasně prokázal, že k výraznému působení eroze docházelo již v pravěku, před počátkem mladší doby železné.

Zdroj:

• Dreslerová, D. 2009: Pedologie a archeologie. In: Hauptman, I. – Kukal, Z. – Pošmourný, K. Půda v České republice. MŽP – Consult Praha, 61–64.
• Smrž, Z. – Kuna, M. – Káčerik, A. 2011: Archeologie mizející krajiny. Terénní průzkum předpolí Dolů Nástup Tušimice. Památky archeologické 102, 159-216.
• Švácha, H. – Holub, M. – Majer, A. 2015: Záchranný archeologický výzkum „PČOV Miškovice – modernizace“ Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Plocha archeologického výzkumu se nachází v bývalém okrese Žďár nad Sázavou,
v katastru obce Jimramov. Záchranný archeologický výzkum „Kanalizace a ČOV aglomerace Jimramov“ byl vyvolán záměrem investora vystavět novou kanalizaci v Městysu Jimramov. Výzkum byl prováděn formou dohledu a předstihového výzkumu na stavbou dotčených liniových výkopech v letech 2012 a 2013.

Nejzajímavější nálezy pocházejí ze sondy č. 3 o rozměru cca 3 m × 3 m, jež se nacházela v zadním traktu parcely č. p. 39, dnes úřadu Městyse Jimramov. Sonda byla dokumentována na úroveň štěrkového písku. Výkop byl proveden pomocí strojové mechanizace. Za archeologicky nejzajímavější považujeme nález studny, reprezentovaný konstrukcí č. 701. Výplň studny tvořila béžovo-hnědá štěrkovitá hlína č. 122, která obsahovala množství nálezů z 2. ½ 16. Století. Profil studny byl odkryt cca 2 m od současného povrchu, ve spodní části sondy v této hloubce prosakovala spodní voda, což značně komplikovalo dokumentační práce.

Odkryté archeologické situace v zadním traktu parcely č. p. 39, dnes úřadu Městyse Jimramov vypovídají o užití této parcely jako hospodářského zázemí měšťanského domu nejpozději od 2. ½ 16. století, což je i zánikový horizont odkryté studny při stavebních pracích.Z tohoto důvodů jsem se zaměřil na bližší materiální rozbor nálezového celku, respektive keramického materiálu z tohoto souboru, který lze rozdělit do 3 okruhů: užitná keramika, kachle a luxusní keramika.

Původní výrobní materiál středověkého nádobí představuje hlína s vysokým podílem ostřiva. Od 2 ½ 15. Stol. se užitý materiál mění na jemnozrnný z plavené hlíny bez viditelných příměsí (Obr. č. 1, 2, 3). Tento materiál nacházíme u většiny zakuřovaného a glazovaného nádobí, které se vyskytuje v Jimramovském nálezovém celku. Tento celek tvoří nálezy hrnců, talířů, mísy-pernice, džbány a pánve. V tomto souboru již převažuje glazovaná keramika, avšak je poměrně častý i výskyt zakuřované keramiky. Typickým příkladem mladší fáze zakuřované keramiky (od konce 15. století) je leštění, které přetrvává až do 17. stol. U této fáze se naopak nevyskytuje radélkování, které je velmi častým výzdobným prvkem ve 2. ½  15. století a úplně mizí začátkem 16. století. V soboru z Jimramova se s tím to výzdobným prvkem též již nesetkáváme.

Nálezy kachlů dosvědčují vyspělejší druh obytného prostoru s místností bez kouře – tzv. světnici. U nálezů z Jimramova se převažují s geometricko-rostlinná motivika, které jsou charakteristické v závěru 16. stol. (obr. č. 4, 5, 6).

Z nálezového celku z Jimramova pochází nález majoliky. Jedná se o talíř, politý neprůhlednou cíničitou glazurou, na stepu je patrná výzdoba, kde bylo užito fialové, zelené vysoko-žáré barvy. Tento nález se plně časově shoduje s ostatními nálezovými okruhy datovaných do 2. ½ 16. stol.

Archeologický výzkum v roce 2012 – 2013 byl třetí, který dokumentoval archeologické situace v k. ú. Jimramov. Záchranný archeologický výzkum vyvolaný výstavbou kanalizace celkem eviduje 1143 artefaktů pocházejících z časového rozmezí 14. stol. – 19. stol. Odkryté archeologické situace v prostoru ul. Žabárna prokázaly trvalé osídlení v této části sídelní aglomerace městyse Jimramov od konce 18. stol. Výzkum v SZ části městyse dokumentoval doklady intenzivního osídlení tohoto prostoru nejpozději od 14. století. Odkryté archeologické situace v zadním traktu parcely č. p. 39, dnes úřadu Městyse Jimramov, odhalily nálezový soubor ve výplni studny č. 701 s významným keramickým depotem datovaným do 2. ½ 16. století.

Prostor archeologického výzkumu se nacházel v katastrálním území Polnička, okres Žďár nad Sázavou, kraji Vysočina. Záchranný archeologický výzkum byl vyvolán záměrem investora vybudovat kanalizaci a ČOV v obci Polnička.

Obec Polnička byla založena někdy před rokem 1293 žďárským klášterem. Polnička patřila mezi nejstarší střediska železářské výroby na Vysočině. Stály zde i mlýny a pila. Všechny provozy poháněla voda z kaskády rybníků Velké Ďářko, Železny, Stříbrný, Hamerský a Nový Hamr. Hamr je doložen už v polovině 14. století, později zde byl i cánhamr pro výrobu tyčového železa. Od roku 1653 zde stály dvě vysoké pece, ke kterým patřila kuplovna, puchýř a hospodářské budovy. K vytápění se používala rašelina, která se těžila v blízkém okolí. Od roku 1838 vyráběly zdejší válcovny (walzwerk) koleje pro státy střední Evropy.

V Polničce stála i tvrz (obr. č. 1), o níž jsou první písemné zmínky z roku 1616. V roce 1647 byl švédskými vojsky vydrancován Žďár nad Sázavou společně s okolím. Za škody, které město utrpělo, bylo odškodněno darováním tvrze v Polničce, která byla zabavena současnému majiteli, Vavřinci Vysockému. Žďárští měšťané darovanou tvrz věnovali bývalému hejtmanu žďárského kláštera Augustinu Lejskému z Rosenpachu z vděčnosti za jeho finanční pomoc a jazykové schopnosti, které využil při jednání s cizími vojsky. V současné době je již tvrz zbořená a na jejím místě stojí dům č. p. 7.

Pro vzorkování archeologických situací bylo v předstihu před stavbou kanalizace vytýčeno 7 sond o rozměrech 1,5 × 1,5 m v ose průběhu plánované kanalizace. Později byla v průběhu výstavby kanalizace zdokumentovaná pozitivní archeologická situace ve výkopu 1 na řezu 28 v délce 2,5 m. Bylo zvoleno pravidelné rozmístění sond se zahuštěním v prostoru kolem bývalé tvrze.

Nejhodnotnější nálezy (kachlů) pocházejí z výkopu č. 1.  Jedná se o větší část ČVS (čelní vyhřívací stěna) na které je zobrazen motiv rytíře na koni, který se účastní turnaje (obr. č. 2).   Turnajovou tématikou na kachlích se v našem prostředí objevuje již ve 14. století. Během druhé poloviny 15. století stoupá obliba této „kratochvíle“ a společně s tímto trendem dochází k častějšímu používání turnajových motivů na kamnech, a to nejen ve šlechtickém, ale i v měšťanském prostředí. Do našich zemí se postupně navracel rytířský ideál, který byl během husitských válek značně utlumen. Po odeznění česko-uherských válek našla domácí šlechta v turnajích značné zalíbení. Nejstarším a zároveň unikátním nálezem tohoto druhu je dvojice kachlů z hradu Kyšperk, jejichž zadavatelem byl pražský biskup Jan IV. z Dražic v rozmezí let 1335 – 1343. Vyobrazení na kachlech vypovídá o královském původu obou zobrazených soupeřů, Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského. Další kachle s tématikou rytířských soubojů jsou doloženy z více brněnských lokalit. Dosud známých exempláře kachlů celé turnajové série je poměrně málo. Jejich zpracování i povrchová úprava úzce závisí na sociálním prostředí, ze kterého pocházejí. Zeleně a žlutě glazované kachle, které mají často prořezávanou ČVS, pocházejí z Brna a dále z hradů Lipnice, Lichnice a pravděpodobně i Landštejna.

Výzkum doložil intenzivní využití prostoru kolem zaniklé tvrze již od 15. století až po současnost (což nám dokládá existenci šlechtického sídla o 100 let hlouběji do minulosti, oproti dochovaným písemným záznamům). Nálezy strusky z ostatních sond potvrzují z písemných pramenů známou intenzivní výrobu železa v obci, která se ve formě odpadu dostávala do navážek v souvislosti s úpravou terénů v novověku a moderní době.

Záchranný archeologický výzkum byl vyvolán záměrem investora výstavbou bioplynové stanice. Plocha archeologického výzkumu se nacházela vbývalém okrese Mladá Boleslav na katastru města Dobrovice v nadmořské výšce 225 m n. m (obr. č. 1). Zkoumaná plocha je umístěna vedle stávajícího areálu Cukrovaru a lihovaru Dobrovice. Před výstavbou byl pozemek využíván jako mezideponie vytěžené zeminy ze sedimentačních nádrží.

Záchranný archeologický výzkum provedený společností Pueblo – archeologická společnost, o. p. s. v roce 2013 zachytil torzo osídlení z klasické fáze únětické kultury ze starší doby bronzové a sídelní areál z období staršího eneolitu náležící do siřemské fáze kultury nálevkových pohárů (obr. č. 2), což kromě keramických nálezů (obr. č. 3a–c) potvrzuje i radiokarbonové datování C14, 3450 BC ± 55 BP (obr. č. 4).

Plocha výzkumu nám dokládá vývojový fenomén již neexistujících horizontů půdního typu a kulturního souvrství. Otisky konstrukcí a drobnějších sídlištních objektů ze staršího eneolitického období byly zahloubeny do sprašového podloží, sloupové jámy o průměru do 0,4 m se dochovaly až do hloubky 0,1 – 0,3 m. Pro statické zajištění konstrukce domů počítejme minimálně s výkopem 0,8 m hlubokým; archeologický výzkum tedy dokumentoval terén snížený cca o 0,6 m od úrovně z období eneolitu. Tím, že otisky konstrukcí z období starší doby bronzové archeologický výzkum nezachytil, (z tohoto období se dochovaly pouze dvě zásobní jámy, které ve své době zřejmě představovaly nejhlubší zásahy do terénu), předpokládám nárůst kulturní vrstvy v časovém rozmezí mezi komponentou ze staršího eneolitu a straší dobou bronzovou min. o 0,5 m.

Archeologický výzkum odhalil relikty tří konstrukcí tvořených obvodovým žlabem a negativem otisku dřevěných nosných sloupů o celkové délce mezi 22 a 30 metry. Tyto nadzemní konstrukce mají shodný charakter, jedná se o jednolodní domy bez středové podpůrné konstrukce s rozložením zátěže střechy do obvodových stěn. Obvodové sloupy byly od sebe vzdáleny 0,5 – 1,5 m, zachovalý otisk žlabu po celé obvodové konstrukci zřejmě představuje doklad o vzájemném provázání kůlů hluboko pod úrovní tehdejšího terénu. Dalším typickým prvkem těchto tří konstrukcí je orientace domů ve směru SZ-JV. U dvou dlouhých domů byly rozpoznané vstupy v jejich střední části o šířce cca 1,5m. Zajímavý fenomén odhalila fosfátová analýza provedená ve dvou konstrukcích. Tato analýza vykazuje shodné koncentrace fosfátů soustředěných v centrální partii jak V, tak Z křídla domu. Zřejmě se jedná a doklad aktivity (lidské činnosti) soustředěné kolem ohnišť, které se díky snížení úrovně tehdejšího terénu nedochovaly, ale lze je vzhledem k funkci domu předpokládat (obr. č. 5).

Nálezy dlouhých nadzemních domů z období eneolitu jsou poměrně vzácné, vzhledem ke značné délce konstrukcí je záchranné archeologické výzkumy zachytí pouze v torzu. Nalezené komponentyz období KNP, tak představují jeden z nejucelenějších dokladů sídelního areálu z období staršího eneolitu na našem území.

Dokreslení přírodního prostředí, umožnil analyzovaný soubor rostlinných zbytků a zejména reprezentativní soubor uhlíků datovaných do časného/starého eneolitu. Toto období spadá podle klasického biostratigrafického členění do období atlantiku. Jedná se o období holocenního klimatického optima (údajně o 3°C vyšší průměrné roční teploty, a humidita o 70 – 90 % vyšší než v současnosti). Lesní společenstva na odlišné klimatické podmínky reagovala šířením smíšených doubrav s výrazným podílem stanovištně náročných listnáčů (javory, jasan, jilmy).

Lesní společenstvo tohoto typu bylo prokázáno i provedenou analýzou. Dominantou lesního společenstva byl dub s příměsí javoru, jasanu a jilmu. Vyšší podíl borovice naznačuje kromě toho koexistenci kyselých doubrav či borů.

V nivě drobné vodoteče zásobující v minulosti sídliště vodou (bezejmenný přítok říčky Vlkavy zregulovaný v současnosti do podoby kanálu) lze předpokládat přítomnost olšin s jasanem či porostů vrb. Přítomnost člověka na trvalém sídlišti se ve zkoumaném souboru uhlíků projevuje přítomností světlomilných dřevin (líska, slivoň, jabloňovité).

Makrozbytková analýza potvrdila znalost pěstování pšenice dvouzrnky (Triticumdicoccon) v časném/starším eneolitu a její prvořadý význam v ekonomice tohoto období (což odpovídá situaci i na jiných obdobně datovaných lokalitách).

Plevelná vegetace indikuje rostlinná společenstva antropogenního bezlesí (rumiště, segetální společenstva, pastviny a ruderalizované trávníky).

Zjišťovací archeologický výzkum v intravilánu Velkého Meziříčí byl vyvolán záměrem investora provést, vzhledem k nevyhovujícím podmínkám, demolici stávajícího sálu v místě budovy na parcele 255, č. p. 17 a vystavět nový víceúčelový sál. Přestavba je spojena s částečnou rekonstrukcí dané budovy s fasádou do historického náměstí. Výzkum byl prováděn formou sondáže na stavbou dotčené ploše v listopadu roku 2013. Na základě níže uvedených nálezových situací byl v zimních měsících 2013 proveden záchranný archeologický výzkum.

Sondou S1 bylo zachyceno původní říční dno tvořené písčitým jílem, který překrýval jíl. Dále byly dokumentovány sedimentární uloženiny, z nichž převažovaly vrstvy organogenního charakteru. Vrstvy obsahovaly redukční keramiku typickou pro 14. – 15. století. Výzkum dále doložil dvě fáze dřevěného plotu z kůlů. V první fázi byl plot postaven z konstrukčně menších kůlů o průměru do 15 cm. Ve druhé fázi došlo k předsazení nové dřevěné konstrukce plotu s kůly o průměru do 21 cm cca o 1 m blíže k řece. Ploty byly stavěny z důvodu zpevnění břehu vodoteče proti častým sedimentárním náplavám. Částečně mohly plotové konstrukce ve spojení s řekou plnit i obrannou funkci. V neposlední řadě byla doložena cihlová kanalizační stoka orientovaná ve směru severozápad jihovýchod.

Sondou S2 bylo dokumentováno středověké kulturní souvrství. Především byla doložena přítomnost do podloží zahloubené odpadní jímky 502 vyplněné humózními organogenními vrstvami. V nejstarším horizontu bylo doloženo střídání jílových odpadních vrstev organogenního charakteru se zpevňující hygienickou vrstvou s keramikou datovanou do 14. až 15. století. Povrch byl zpevňován lokální vrstvou štětu, který následně překrývala druhá dlažební vrstva. Sonda také zachytila základové zdivo domu a v pořadí třetí úpravu povrchu terénu dlažbou, která byla narušena liniovým výkopem pro kanalizaci.

Sondou S3 bylo v nejstarším horizontu opět doloženo středověké kulturní souvrství charakterizované do podloží zahloubeným objektem 509 vyplněným organogenními vrstvami. Následně se ukládala hygienická vrstva písku překrytá humózní odpadní vrstvou, na kterou nasedala lokální hygienická vrstva jílu s keramikoucharakteristickou pro 14. až 15. století. Výrazným poznatkem je dokumentování průběhu mohutné kamenné zdi 700. Zeď 700 byla narušena výkopem (507) pro základové zdivo domu (704). Také v sondě S3 byla zachycena kanalizační stoka.

Zjišťovací archeologický výzkum zachytil přítomnost nemovitých archeologickýchsituací v každé ze tří dokumentovaných sond. Nejstarší nálezy keramiky bylo možnébezpečně datovat do 14 až 15. století. Dále bylydokumentovány historické dlažby a odpadní vrstvy organogenního charakteru podávající informaci o hygienických podmínkách a zacházení s odpady na veřejném prostranství v období středověku. Ve dvou případech byly dokumentovány dřevěné prvky plotové konstrukce a jeden soliterní dřevěný kůl v S2.

Následující záchranný archeologický výzkum zjistil pokračování tvz. polského plotu a zajistil množství vzorků pro archeobotanické vyhodnocení. Dále byla zkoumána geneze ukládání zemin. Vzhledem k termínu výzkumu (prosinec 2013) je výzkum vč. vyhodnocení analýz ve fázi zpracování.

V roce 2013 proběhl záchranný archeologický výzkum při výstavbě protipovodňového opatření města Velkého Meziříčí zajištěný archeologickou společností Pueblo, o.p.s. Výzkum spočíval v dokumentaci 250 m vzniklého profilu zadních traktů historických městských parcel, které ohraničovala říčka Balinka.

Stavbaři při výkopech odhalili čtyři až pět metrů vysoké profily, které nabídly unikátní řez historií města. Mezi jedinečné archeologické situace bezesporu patří i nález středověkého opevnění, takzvaného polského plotu. Konstrukce mohly být součástí lehkého hradebního opevnění, zároveň však sloužily i ke zpevnění břehů řeky. Nalezené dřevěné konstrukce byly pomocí dendrochronologie[1] na rok přesně datovány, respektive byl datován pořez jednotlivých stromů. Ze získaných dat byla prokázána výstavba dřevěného ohrazení v letech 1464–65, další stavební úpravy jsou datovány k roku 1522.

Zásadním přínosem absolutní datace je zpřesnění chronologického vývoje jednotlivých kontextů- vrstev obsahujících široké množství zejména keramického materiálu, dále pak skla, kachlů a jiných předmětů. Velkým překvapením byly nálezy dochovaných artefaktů
z organických materiálů, např. kožené boty z 2. ½ 15 stol. Celkem archeologické nálezy zaplnily 40 banánových beden, jsou jich desítky tisíc. Očištění, konzervace, vyhodnocení nálezů a dokumentace potrvá cca rok, nicméně již dnes můžeme konstatovat, že převažují nálezy z 15. a 16. století.

Díky získaným nálezům si dokážeme utvořit představu o sociálním statutu jednotlivých majitelů městských domů, dále lze sledovat možný pohyb luxusního zboží. Mezi takové zboží lze bezesporu zařadit nález tzv. loštického poháru [2].

Další zajímavý soubor představují nálezy kachlů, které byly ve vrcholném středověku velmi bohatě zdobeny. Nacházíme zde široké spektrum náboženských, heraldických a jiných, blíže nespecifikovaných motivů. Nálezy takových unikátních souborů nám promlouvají v symbolické řeči napříč staletími a odrážejí tehdejší obraz ideového světa. K takovým nálezům z Velkého Meziříčí patří motiv „Zmrtvýchvstání Krista“, vyobrazení „Meluzíny [3]“a celá řada kachlů s rytířskou tematikou. Samostatnou kapitolou je nález kachle s portrétním vyobrazením jejich majitele, tehdy bezesporu významného měšťana. Jedná se tedy o nejstarší dochovaný portrét obyvatele Velkého Meziříčí.

Z další penzum informací přinesly analýzy ekofaktů [4] (především uhlíků a makrozbytků [5]). Rostlinné makrozbytky indikují vodou ovlivněnou ruderální situace při okraji vrcholně středověkého města, kde docházelo k extenzivnímu ukládání odpadu a fekálií. Přítomny jsou i sešlapávané a čerstvě stržené minerální substráty komunikací a veřejných ploch.

Přímo na místě či v nejbližším okolí docházelo ke zpracovávání dřeva s výrazným podílem jehličnanů, zejména smrku (to je na našem území ve sledovaném období poměrně netypické druhové složení). Podíl listnáčů ve dřevě a uhlících je překvapivě malý. Okolní lesy a plochy na přechodu lesa a bezlesí či keřové formace sloužily také jako zdroj sbíraných plodin (nápadná je zejména líska).

V nejbližším okolí řeky docházelo ke zpracovávání přadných rostlin – lnu i konopí. Máčení těchto rostlin bylo vytěsňováno z prostoru vrcholně středověkých sídlišť do míst, kde jejich zpracovávání neobtěžovalo zápachem (v některých vzorcích je i značné množství útržků a odřezků usní – což by mohlo indikovat i další „obtížné“ provozy – jirchářskou výrobu). Zkoumané místo vyhovovalo těmto provozům i dostatkem vody.

Na parcelách lze předpokládat aktivity spojené se zemědělstvím: čištění a skladování polních plodin (jak dokládají plevele polních plodin, zbytky zadiny i vyčištěného zrna) a chov dobytka (druhy luk a pastvin, nitrofilní rumištní druhy). Obilné plevele indikují převažující lokální produkci obilnin (plevele chudších půd). V odpadu zaznamenáváme zbytky po vaření piva (zrna spáleného ječného sladu, nažky chmele), přípravě dalších alkoholických nápojů (plody trnky snad indikují přípravu trnkového „vína“), přípravu a konzumaci potravin (obilniny, luštěniny, ovocné druhy, koření) a léčivých drog. Unikátní je doklad pěstování léčivého ostropestřce mariánského. Některé pochutiny (mandle, fíky, možná réva či broskve) byly velmi pravděpodobně i dálkově importovány.

---

[1] Uvedená datovací metoda využívá klimaticky ovlivněné variability tloušťkového přírůstku stromů.

[2] Jedná se o typickou keramiku s puchýřkovitým povrchem, jejíž výroba probíhala od konce 14. do poloviny 16. století v Lošticích na Moravě. Zajímavostí je, že tyto poháry se distribuovaly už tehdy do celé Evropy a jeden je dokonce ztvárněn i na obraze Hieronyma Bosche, Zahrada pozemských rozkoší.

[3] Meluzína je mytologická postava, víla, která má místo nohou pár rybích ocasů. Poprvé se pod tímto jménem objevuje ve spisu Historie o Meluzíně, který v r. 1393 sepsal knihař Jan z Arrasu na objednávku vévody Jana z Berry, vévodkyně Marie z Baru a jejich bratrance, moravského markraběte Jošta Lucemburského. Od těch dob se Meluzína vyskytuje v mnoha pověstech a tajemných příbězích.

[4] Ekofakt je druhem archeologického pramene. Jedná se o předmět, který byl vytvořen nebo ovlivněn lidskou činností, ale na rozdíl od artefaktu zcela nezáměrně, jako vedlejší produkt této činnosti. Jde vesměs o předměty přírodního původu, které by ale bez lidského působení v této určité formě neexistovaly. Oproti artefaktům také nemají vlastní funkci ani smysl.

[5] Tato specializace se zabývá vyhledáváním, separací a vyhodnocením rostlinných makrozbytků, zejména semen a plodů. Na základě nalezené druhové skladby rostlin je pak možno usuzovat, jaké hlavní užitkové rostliny (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, koření, technické plodiny) byly na lokalitě pěstovány či sbírány, dále lze alespoň přibližně popsat nejbližší okolí lokality.