Záchranný archeologický výzkum vyvolaný výstavbou komunikace a nových RD probíhal na jihozápadním okraji města Sázava (okr. Benešov) v prostoru bývalého rekreačního objektu RaJ, ležícího západně od ul. Pod Zastávkou. Výzkum se uskutečnil na archeologicky evidovaném území „V lázních“, kde při výstavě zmíněného rekreačního objektu RaJ, získal sázavský historik a amatérský archeolog J. Maštalíř soubor keramických zlomků, který později publikoval J. Bubeník (1970). Bubeník zlomky datoval do mladě až pozdně hradištního období.

Při skrývce ornice v roce 2019 byly (přes množství novodobých zásahů) rozpoznány tři zahloubené sídlištní objekty. Celkem z nich bylo získáno 134 keramických zlomků.

Hrnčina získaných zlomků je typicky ostřena slídou a drceným svorem, pálena je do odstínů od šedé přes okrovou až červenohnědou. Horní partie nádob nesou znaky po obtáčení na kruhu. Zlomky jsou často bohatě zdobené hřebenovou vlnicí či protisměrným hřebenovým vpichem, a to v několika řadách, případně v kombinací obou výzdobných prvků. Rozložení výzdoby se na nádobách vyskytuje na horní i ve střední části těla. Okraje nádob jsou vně vyhnuté, setkáváme se i s plastickým oddělením podhrdlí od okraje nádoby. Pro chronologicky citlivější rozlišení nálezů se nabízí srovnání s nálezovým souborem z hradiště Stará Kouřim, jehož existence se kryje s téměř celým středohradištním obdobím a keramický materiál byl konfrontován s dalšími chronologicky citlivými nálezy, pocházející především z hrobových souborů. Na základě porovnání výše uvedených charakteristických znaků nádob klademe získaný soubor do horizontu A3, který M. Šolle datuje cca do třetí třetiny 9. století.

Absolutní datace je zde důležitá pro bližší určení sídelních vztahů. J. Bubeník se v interpretaci přiklání k názoru, že zachycené osídlení představuje nejstarší jádro městečka Sázavy (Bubeník 1970, 297). Obecně se však předpokládá, že osada Sázava vznikla až po založení sázavského kláštera, k čemuž nedošlo dříve, než po roce 1000, (1032). Nadto nelze vyloučit, že ke vzniku osady došlo až po etablování kláštera, tedy s jistým zpožděním. Výzkumem doložené osídlení, jež dle datace přítomné keramiky existovalo již v době středohradištní, vznik kláštera jednoznačně předchází. Stabilní osídlení, jak lze soudit podle značného množství nalezených zlomků, nadto v sídlištních jamách muselo na lokalitě existovat již dříve (Hušták – Švácha 2021, NZ, 21).

Literatura:

• Bubeník, Josef 1970: Příspěvek k poznání hradištního období Posázaví. Archeologické rozhledy XXII, s. 286–306.
• Hušták, Pavel – Švácha, Hynek 2021: Sázava, výstavba nových RD – část komunikace + VO, kanalizace, vodovod. ul. Pod Zastávkou, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.
• Hušták, Pavel – Švácha, Hynek 2021: Archeologické výzkumy v letech 2019 a 2020, In: Středočeský vlastivědný sborník 39 (s. 224-228). Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy (v tisku).
• Lutovský, Michal 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha: Libri.
• Šolle, Miloš 1966: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách. Praha.

Od září do listopadu roku 2020 probíhal záchranný archeologický výzkum uskutečněný v souvislosti s opravou jezu Hubálov na 64,4 říčním kilometru Jizery, jež přinesl cenné doklady, které umožňují vznik tohoto vodního díla poměrně přesně datovat.

Dosud nejstarší dohledaná zmínka o vodním díle Hubálov pochází z roku 1703. Během archeologického výzkumu se podařilo získat doklady posunující historii jezu dále do minulosti. Velmi pravděpodobně posunují i dataci blízkého mlýna, protože je nanejvýš pravděpodobné, že byl jez zbudován právě kvůli zajištění dostatečného spádu vody v náhonu.

Z hromady z tělesa jezu vyzvednutých dubových kůlů, jež lze s největší pravděpodobností považovat za piloty původní konstrukce, byly odebrány tři vzorky na dendrochronologickou analýzu. Na vzorcích bylo čitelných 45 až 111 letokruhů a podařilo se získat spolehlivé synchronní pozice vůči standardní chronologii pro Čechy.

Na žádném z datovaných prvků se bohužel nedochoval podkorní letokruh datujících rok kácení použitých stromů, všechny vzorky však měly dochovány přinejmenším zbytky bělové části kmene. V tomto případě bylo možné odhadnout dobu kácení, na základě předpokládaného počtu bělových letokruhů, a to do rozmezí let 1528–1553. Lze tedy vyslovit závěr, že jez byl zbudován během 2. čtvrtiny 16. století, a že lze do tohoto období pravděpodobně datovat i vznik vodního mlýnu.

Jediný movitý nález, jímž je polotovar skleněné nádoby, velmi pravděpodobně souvisí s existencí brusírny skla, která působila v areálu bývalého mlýna za první republiky.

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: VD Hubálov, obnova jezu. Obnova jezu v ř. km 64,433 vodního toku Jizera do původního stavu před havárii, a to v původních parametrech. Ppč: st. 195, 787/1, 787/4, st.197/1, st. 197/2, st.72/2, 314/3, 375/1, 375/8, 381/3, 328/1, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum v intravilánu obce Kněževes byl vyvolán výstavbou kanalizace, probíhal od dubna 2019 do března 2020. Během výzkumu byly dokumentovány výkopy, z nichž bylo získáno četné množství zlomků keramiky a kachlů, které dovolují zkoumaný horizont označit za kulturní vrstvu, jež odráží osídlení obce v období novověku.

Nálezy, které ukazují na spolupůsobení člověka, byly získány z relativně nejmladší z dokumentovaných vrstev. Kromě novověkých zlomků keramiky a kachlů obsahovala tato vrstva i dva zlomky pravěké, a to z konce doby bronzové až počátku doby železné. Vzhledem k tomu, že se pravěké zlomky nachází ve stejném kontextu jako novověké a na řezu není patrná přítomnost porušených starších situací, je pravděpodobné, že se jedná o zlomky druhotně přemístěné.

Získané nálezy rozšiřují naše dosavadní poznatky o rozsahu pravěkých a středověkých aktivit. Nálezy z období doby bronzové až doby železné jsou na katastru Kněževsi známé již z minulosti, ovšem z lokalit poměrně vzdálených od intravilánu obce.

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: Kanalizace Kněževes – II. a III. etapa, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum provedený v severní části intravilánu obce Tursko byl vyvolán rekonstrukcí inženýrských sítí a výstavbou komunikace. Probíhal během března a dubna roku 2020.

Ve výkopu vedeném ulicí Ke Statkům byly zachyceny 3 zahloubené objekty a kulturní vrstva. Z kulturní vrstvy i ze dvou objektů pochází množství keramiky, datované do knovízské kultury mladší doby bronzové, mazanice a zvířecí kosti.

Výzkum archeologické společnosti Pueblo, o. p. s. doplňuje široký sídelní areál z pozdní doby bronzové. Navazuje tak na starší výzkumy z intravilánu obce (zejména na výzkum zemědělské usedlosti č. p. 1 M. Gojdy).

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: Tursko, inženýrské sítě a výstavba komunikace, ulice ke Statkům, parc. č. 75/5, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

V červnu 2020 proběhl záchranný archeologický výzkum v historickém centru města Třebíč. Byl vyvolán záměrem investora provést rekonstrukci kanalizace v ul. Přerovského. Prozkoumal trasu liniového výkopu pro vodovod a kanalizaci, vedeného od ulice Soukopovy, ulicí Přerovského až po okraj Karlova náměstí.

Dokumentované situace poskytují souvislý, ucelený průřez kulturním souvrstvím nejužšího historického centra. Rovněž přinesly nezanedbatelné množství movitých nálezů.
V prostoru Karlova náměstí bylo zachyceno kulturní souvrství mocné až 0,75 m. Relativně nejstarší vrstvy obsahují keramiku datovatelnou do 12. až 13. století. V ulici Přerovského se dochovalo kulturního souvrství v mocnosti do 0,5 m. Nejstarší nálezy keramiky pochází z přelomu 11. a 12. století.

Enormní množství zlomků keramiky, 114 kusů, pochází z výplně zachyceného objektu. Tento soubor je chronologicky velmi rozmanitý, zlomky pochází přibližně od 12. do 17. století.
V dokumentovaných profilech byla zachycena zděná konstrukce zasypaného sklepa, kterou podle mapy stabilního katastru z roku 1835 můžeme pravděpodobně ztotožnit s domem č. 93. Událost zániku domu a vzniku dnešní ulice (podle výše zmíněné mapy 2. polovina 19. století) se odráží v horizontu hrubé kamenné dlažby překrývající veškeré starší situace. Se vznikem ulice v sledovaném prostoru také velmi pravděpodobně souvisí historická zděná kanalizace.

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: Třebíč, výměna kanalizace, ul. Přerovského (od šachty AG2 po AG6), Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum, provedený na území Vladislavi byl vyvolán záměrem investora provést ve středu obce kabelizaci venkovní sítě nízkého napětí. Výzkum probíhal od března do září roku 2020.

V odkrytých výkopech byly kromě kulturních vrstev zjištěny i zahloubené objekty, které obsahovaly zlomky keramiky datovatelné do 12.–13. století. Zajímavým zjištěním v rámci souboru movitých nálezů je poměrně častá přítomnost železářské strusky, a to i v kulturních vrstvách datovaných tuhovou keramikou do 12 až 13. století. Nálezy indikují, že v obci mohla být rozšířená železářská výroba.

Archeologický výzkum zachytil nejstarší fázi osídlení, která nerespektuje současné urbanistické členění obce vzniklé ve vrcholném středověku. Písemné zmínky rovněž potvrzují existenci obce již na začátku 12. století (1104), což z ní činí jednu z nejstarších kontinuálně osídlených vsí na Vysočině.

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: Vladislav, Centrum, kabelizace venkovní sítě NN, Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

V červenci roku 2020 proběhl v historickém intravilánu města Třebíč záchranný archeologický výzkum, který prozkoumal trasu liniového výkopu pro teplovodní potrubí vedeného od ulice Soukopovy, ulicí Přerovského až zhruba do středu Karlova náměstí.

V prostoru Karlova náměstí bylo zachyceno kulturní souvrství mocné až 1,3 m. Skladba kulturního souvrství je v některých případech lokálně obohacena o nálezy kusů dřeva a kožených odřezků. Z vrstev bylo získáno několik souborů tuhové keramiky datovatelných do 12.–13. století. Mezi vrstvami byl také zachycen úsek historické sypané kamenné dlažby náměstí.

V ulici Přerovského se mocnost kulturního souvrství postupně zmenšuje. Dochovaly se zde spíše zahloubené objekty. Nejstarší nálezy v rámci souvrství pochází z mocné vrstvy
v nejjižnější části ulice, kde byl získán početný soubor keramických zlomků datovatelných do 12.–13. stol. Obdobně datovatelné jsou také soubory ze 3 objektů. Ostatní soubory jsou již převážně pozdně středověké až novověké.

Jak dokládá mapa stabilního katastru z roku 1835, je ulice Přerovského až výsledkem urbanismu 2. pol. 19. století. V době zhotovení mapy se zde nacházel dům č. 93. Základ štítové zdi (či vnitřní dělící zdi) a rovněž zasypaný sklep, zachycené na dokumentovaných profilech, pravděpodobně náleží již zbořenému domu č. p. 93. Událost zániku domu a vzniku dnešní ulice se odráží v horizontu hrubé kamenné dlažby. Se vznikem ulice v sledovaném prostoru také pravděpodobně souvisí historická zděná kanalizace překrytá cihlovou valenou klenbou.

Literatura:

• Švácha, Hynek, 2021: Třebíč – Teplárna JIH rozšíření CZT Karlovo nám. (ul. Přerovského), Nálezová zpráva, Pueblo – archeologická společnost, o. p. s.

Záchranný archeologický výzkum na katastru města Kolín byl vyvolán záměrem investora vystavět prodejnu pro dům a zahradu. Prostor budoucí prodejny se nachází na jihozápadním okraji města Kolína, v prostoru zemědělsky obhospodařovaných ploch. Během přípravných zemních prací byl zjištěn lineární objekt, na základě kterého byl v červnu roku 2019 zahájen předstihový archeologický výzkum.

Přes zjištěný objekt bylo položeno a vykopáno 5 sond za účelem dokumentace řezů
s přesahem do podloží. Zachycený lineární objekt orientovaný ve směru SZ-JV dosahoval délky 27 m, šířky cca 2 m a hloubky až 0,2 m. Po vykopání se projevoval jako žlab, do jehož dna byly zahloubeny (vytlačeny) dva menší paralelně běžící žlábky s roztečí 1,2–1,3 m. Během výzkumu bylo z výplně objektu (vytlačených kolejnic vozu) získáno několik zlomků keramiky. Přesnější datace nezdobených a omletých zlomků je obtížná, přesto se domníváme, že zlomky lze obecně přiřadit ke keramice tzv. eneoliticko-bronzového komplexu.

Výzkumem zdokumentovaný lineární objekt interpretujeme jako pozůstatek zaniklé komunikace, o čemž svědčí právě dva paralelně běžící žlábky vytvořené dlouhodobým provozem dvoustopých vozidel – dvoukolových či čtyřkolových dřevěných vozů. Zásadní otázkou je datování vzniku objevené zaniklé komunikace. Na historické mapě II. vojenského mapování vytvořené v letech 1842 až 1852 je zakreslena místní cesta vedoucí z Kolína do Polep, která respektuje současnou komunikaci. Výzkumem zjištěná komunikace leží ve vzdálenosti cca 50 m západně od této cesty. Také směřování osy komunikace je odlišné, po prodloužení osy svírá se známou komunikací úhel cca 30˚. Také ve srovnání s parcelací ve stabilním katastru nalezená komunikace nerespektuje v katastru dokumentované dělení. Dalším indikátorem pro dataci vzniku komunikace jsou nálezy keramiky zemědělského pravěku ve vyježděných rýhách při absenci mladších nálezů a především jakéhokoliv železného předmětu, přičemž, nálezy právě železných předmětů u středověkých a novověkých cest jsou velmi běžné (hřeby, řetězy, podkovy atd.).

Pokud se ohlédneme do dávné minulosti, nejstarší doklady o využití vozu v pravěké Evropě nacházíme ve vyobrazení na nádobě z polských Bronocic. Jde o nádobu kultury nálevkovitých pohárů, datovanou přibližně do období 3 500 př. n. l., přičemž se na její ryté výzdobě opakuje motiv čtyřkolého vozu (Milisauskas – Kruk – Hudson 2019). Vozy dvoukolé jsou velmi dobře doložené již i z území Čech, ovšem až v bohatě vybavených pohřbech ze starší doby železné, např. z lokality Býčí skála.

Dále se pro získání bližší datace můžeme pokusit porovnat vzdálenost vyjetých kolejí s rozvory pravěkých či starověkých vozů. Z hrobů odkrytých v jižním Rusku známe vozy s rozvorem kol kolem 1,3 m. Obecně se rozvor nejstarších dochovaných vozů pohybuje mezi 1,4–1,6 m. Koleje z cest starověké Kréty (z 2. tis. př. n. l.) a mladších řeckých a římských cest jsou od sebe vzdálené zhruba 1,4 m (Lay 1992, 34). Zajímavou technologickou vlastnost, můžeme pozorovat u římských vozů, respektive jejich kol. Římská míle byla 1 478,5 m, legie 2 220 m. Průměr kol povozu byl vždy zhruba (71 cm, 94 cm, 101 cm, atd.) tak, aby byl obvod kola násobkem 1,4785 m nebo 2,220 m. Počtem otočení kola se tak mohla měřit hrubá vzdálenost, která se za časovou jednotku urazila v římských mílích nebo legiích; vlastně tak šlo principem o předchůdce dnešního tachometru (Oberhel, Štěpánková 2018). Vzdálenost vyjetých kolejí na lokalitě u Kolína, a tedy i rozteč užívaných vozů, se pohybovala mezi 1,2 až 1,3 metry, což bylo, vzhledem k výše uvedeným příkladům, optimálním kompromisem mezi stabilitou vozu a jeho ovladatelností po celá tisíciletí. Nelze však tímto rozborem blíže určit dataci samotné komunikace.

Záchranný archeologický výzkum v intravilánu obce Jizerní Vtelno byl vyvolán záměrem investora vybudovat v obci kanalizaci. Při prohlídce bagrovaných výkopů pro kanalizaci byly v zimních měsících roku 2019 zjištěny pozitivní archeologické situace a byl tak zahájen archeologický výzkum realizovaný souběžně se stavbou.

Nejstarší zachycené osídlení je datováno do období kultury s vypíchanou keramikou (4 900 – 4 700 BC). Osídlení je doloženo zlomky keramických nádob z jemně plavené hlíny zdobené vpichy, fragmentem kopitovitého sekeromlatu a pazourkovým jádrem, který sloužil jako surovina k výrobě štípaných nástrojů. Výzkumem nebyly bohužel zachyceny žádné objekty, které by bylo možné jednoznačně přiřadit do tohoto období. Všechny nálezy pocházejí z výplní mladších objektů doby bronzové, tyto nálezy tedy interpretujeme jako reziduum staršího kulturního souvrství.

Další zachycené osídlení pochází z mladší doby bronzové (1 250 – 1 000 BC), kultury knovízské. Zemědělská osada je doložena sídlištními a zásobními jámami, zahlubující se z povrchu půdního profilu, který se vytvořil během holocénu na sprašovém podloží. Zásobní jámy sloužily k uskladnění osiva na příští rok nebo k uskladnění zemědělských produktů určených k spotřebě. Ve výplních jam se našly keramické zlomky nádob, zvířecí kosti a mazanice.

Na pravěké osídlení navazují doklady sídelních aktivit ze středověku. Před domy č. p. 6 a č. p. 8 byla výzkumem zachycena část zemnice, z jejíž výplně pochází keramické zlomky nádob datované do období 13. až 14. století. Z tohoto období pochází i písemné prameny opatovického kláštera, které dokládají existenci vsi již v roce 1229. Nález nicméně dokládá odlišnou prostorovou dispozici usedlostí před definitivní stabilizací intravilánu ve vrcholném středověku.

Do období novověku až recentního období datujeme doklady navážek, úpravy povrchu komunikací a budování inženýrských sítí, pod kterými se zachovaly doklady pravěkého a středověkého osídlení.
Během výzkumu byly po dohodě se stavbou vytýčeny v trase budoucí kanalizace dvě sondy v areálu zázemí zámku Stránov. V letech 1463–1468 zde vystavěl Jaroš ze Svojovic hrad v místě předchozí předpokládané tvrze. Během let 1545–1589 náležel hrad Berkům z Dubé. Za doby jejich nástupců Biberštejnů a následně Slavatů byl hrad přestavěn na renesanční zámek. Za Marie z Valdštejna z Vartemberka byl v letech 1890–1894 zámek přestavěn do dnešní neorenesanční podoby. Původní hrad, situovaný na ostrožně nad pravým břehem Jizery, měl dvojdílnou dispozici. Do širší části ostrožny je umístěno rozsáhlé předhradí, na které v nejužší části ostrožny navazuje samotné jádro hradu oddělené od předhradí mohutným šíjovým příkopem.

Do prostoru předhradí, byly umístěny dvě sondy s cílem zjistit charakter archeologických terénů. Sondy byly kopány ručně po přirozených vrstvách za účelem získání co největšího množství datovatelných artefaktů. V první sondě bylo po odstranění štěrkové cesty dosaženo podloží a bylo doloženo, že archeologické terény jsou zde již zničeny.

Naproti tomu situace v druhé sondě, která byla situovaná cca 18 m SSV od hranolové brány s pozdně gotickým portálem nejasného stáří, přinesla překvapení. Až v hloubce dva metry, kdy byly další práce pozastaveny z bezpečnostních důvodů, bylo pravděpodobně dosaženo sprašového podloží. Zda se jedná o rostlé podloží nebo jenom o splachy nebylo možné definitivně rozhodnout. Situaci interpretujeme jako doklad příkopu, který ve směru SSV–JJZ odděloval ostrožnu s předhradím od navazující terasy. Délku a šířku příkopu nelze na základě sondáže spolehlivě odhadnout, v případě, že bylo dosaženo rostlého podloží činila hloubka příkopu cca 2 m. Spodní výplně příkopu tvořily pravděpodobně splachy a opady stěn příkopu, svrchní vrstvy měly charakter navážek vzniklých při záměrném zasypávání příkopu.

Z výplní příkopu pochází pravěká a středověká keramika ve velmi fragmentárním stavu neumožňující detailnější datování. Ve svrchní zásypové vrstvě byla nalezena mince určená jako český jednostranný haléř Ludvíka Jagellonského (1516-1526) pocházející z kutnohorské mincovny. Časové vročení vzniku a zániku příkopu je na základě dosavadních znalostí velmi problematické. Jako pravděpodobnou dobu vzniku příkopu lze určit 2. polovinu 15. století v souvislosti se vznikem hradu, kdy příkop mohl sloužit jako vnější ochrana předhradí. Vzhledem k přítomnosti pravěké keramiky a nedalekému pravěkému osídlení nelze vyloučit ani možnost staršího pravěkého opevněného hradiště, na které později navázala výstavba hradu. Pravěká keramika se ovšem mohla do výplně příkopu dostat i druhotně jako obsah zeminy zásypu, která mohla být dovezena z prostoru mimo ostrožnu.

Vzhledem k nálezu mince z 1. poloviny 16. století lze dobu zániku spojit s přestavbou hradu na zámek, kdy obranná funkce předhradí již nebyla potřebná a do popředí zájmu šlechty se dostávají reprezentační a hospodářské funkce nového sídla. Při které ze dvou hlavních přestaveb, doložených písemnými prameny, došlo k zániku příkopu opět nelze spolehlivě určit. Nezbývá, než se těšit na nové archeologické výzkumy, které snad pomůžou zodpovědět výše nastíněné otázky.

Záchranný archeologický výzkum na katastru obce Hoštice u Vodochod byl vyvolán záměrem investora vybudovat komunikace k parcelám pro výstavbu rodinných domů. Při prohlídce plochy po skrývce ornice v místech budoucí komunikace byly objeveny zahloubené archeologické objekty a byl zahájen předstihový výzkum, který proběhl v říjnu roku 2019.

Objevené objekty byly v ploše začištěny a pomocně rozděleny na poloviny, aby bylo možné po vykopání jedné poloviny objektu dokumentovat řez jeho výplně. Poté byla dokopána druhá polovina objektu. Průběžně byla pořizována fotografická a fotogrammetrická dokumentace s kresebnou interpretací do terénních fotoplánů. Jednotlivé objekty a jejich výplně byly popsány podle standardního deskriptivního systému společnosti Pueblo, o. p. s. Nakonec byla celá plocha výzkumu fotogrammetricky zdokumentována pomocí dronu a geodeticky zaměřena.

Výzkumem bylo zdokumentováno čtrnáct sloupových jam a jeden liniový sídlištní objekt. V západní části plochy tvořilo deset sloupových jam pravidelný půdorys domu nadzemní konstrukce, orientovaný ve směru SSZ-JJV. Konstrukčně je dům tvořen dvěma vnějšími řadami sloupů, vnitřně rozdělený řadou tří sloupů na jednotlivé části. Dům je široký cca 5 m a zachycen byl v délce cca 4,5–5 m. Přestože byl půdorys domu zachycen pouze z části, na základě analogií domů z jiných lokalit předpokládáme, že se jedná o tzv. „dlouhý dům“, který je charakteristický pro sídliště starých zemědělských kultur (neolit až doba bronzová). Zbylé čtyři sloupové jámy naznačují možnou přítomnost obdobných domů. Ve vzdálenosti cca 150 m jihovýchodně od dlouhého domu byl zachycen liniový objekt klasifikovaný jako žlab. Odkrytá délka žlabu byla 7 m, šířka 0,5 m a hloubka 0,1 m. Žlab dále pokračuje mimo plochu výzkumu severním a jižním směrem. Možná interpretace žlabu jako pozůstatku palisády ohraničující sídliště, je uvažována jako jedna z možností, kterou bude potřeba upřesnit dalším výzkumem.

V objektech bohužel nebyly nalezeny žádné keramické zlomky nádob nebo jiné artefakty, které by umožnily zpřesnit dataci objektů. Při sběru na ploše po skrývce ornice byly nalezeny tři zlomky keramických nádob, jeden kamenný brousek a fragment mazanice. První zlomek těla nádoby žlutohnědé až šedé barvy ostřený hrubým kamenivem datujeme do období zemědělského pravěku, pravděpodobně se jedná o zlomek nádoby z eneolitu (4 100 – 2 300 BC). Druhý, nezdobený zlomek, pochází z těla nádoby rámcově datované do středověku (15. století). Poslední zlomek, hnědě glazovaný okraj nádoby, pochází z novověku. Kamenný brousek a fragment mazanice nelze časově zařadit.

Nález zlomku nádoby z období eneolitu odpovídá časově a typově nalezeným nadzemním sídlištním strukturám. Keramika datovaná do středověku a novověku je pravděpodobně důsledkem hnojení polí. V minulosti bylo v jednotlivých vesnických usedlostech hnojiště, na které se vedle organického odpadu vyhazovaly i rozbité nádoby z kuchyňského provozu. Následně byl hnůj v rámci cyklických zemědělských prací vyvážen na pole. Tuto interpretaci podporuje absence dokladů, že by do prostoru výzkumu zasahovalo středověké nebo novověké osídlení.